Smutek pacientů a zábavná četba lékařů (24.2.2003) Skoro pláč pacientů, hlavně starších, kteří jsou častými konzumenty lékařské péče, vyvolává udivující spor v České lékařské komoře. My, laici, k této instituci vzhlížíme v trochu posvátné bázni, jako ke strážkyni etických a profesionálních hodnot úctyhodného lékařského stavu. - a to zklamání, když se dozvídáme, že k řešení vnitřní situace vedení komory zve prezident Rath soud! (Zdravotnické noviny č. 7)

Bůh chraň, abychom se, laici, pokoušeli vměšovat do řešení sporu. To nám ovšem nenáleží. Ale o důsledky konfliktní situace a její vyústění máme zájem zcela legitimní. Vždyť medicína má sloužit nám, k léčení i prevenci nemocí! A to snad nemusíme říkat šeptem, celý zdravotnický systém je financován z našich peněz.

Nebudeme tedy psát o sporech mezi lékaři, ale zdá se být zvláštní náhodou, že nedávno vyšlé literární dílo dr. Ratha vnucuje úvahy o možné souvislosti zmíněného sporu s beletristickým dílem. V české literatuře je řada pozoruhodných děl, jejichž autory byli lékaři. Např.: Vančura, Langr, Vondráček. Nemuselo by tedy být nic divného, vydá-li prezident ČLK knihu povídek. Její titul "Zápisky lékaře z pozdní noci" vzbuzuje představu doktora, který z únavy, nebo z bytostné potřeby "přijít na jiné myšlenky" sahá po autorském peru. To tedy titul, obsah je překvapivě jiný. Nebyl bych knihu otevřel, kdybych nebyl náhodou dostal do ruky zprávu, nedá se říci recenzi, o Rathově díle. (Zdrav. noviny č. 3)

Titul této zprávy z pera editora novin M. Taranta mne nejdříve polekal. Zní: "Arbiter elegantiarum". To je latinské označení "rozhodčího ve věcech vkusu", jedné z nejvýraznějších postav románu polského autora 19. století Sienkiewizce "Quo vadis" (Kam kráčíš), který líčí společenské poměry ve starém Římě za císaře Nerona. Tato figura rozhodčího je prototypem intrikánského dvořana s problematickou morálkou. Pomyslel jsem si, že by pan prezident Rath mohl autora zprávy pohnat před soud pro urážku na cti.

Když jsem Rathovo dílo přečetl, soudím, že by případný soudní spor nemohl vyhrát. Nedaří se mi odolat dojmu, že 15 povídek, jejichž hlavním tématem je promiskuitní sex většinou v bizarně přepychovém prostředí, je určitým sebevyjádřením autora (říci "autoportrétem" by snad bylo přehnané). Kratičká předmluva říká, že "kniha je o světě, v němž se rozhoduje mezi špatným a horším". Chlácholivě se tu také píše, že "stát se lepším začíná v okamžiku poznání vlastních chyb", že "je tedy určena těm, co chtějí být lepšími - tři tečky".

Neočekával bych a ani by to nemuselo být věrohodné, kdyby "literární poklesek" lékaře byl traktátem o morálce, ale svůj údiv nemohu utlumit. Zdá se mi, že před příští volbou prezidenta nejprestižnější profesní lékařské organizace by Rathova kniha měla být povinnou, nebo alespoň naléhavě doporučenou četbou volitelů.

Ačkoli - přepadá mne pochybnost, není-li pro pacienty (a o ty mi jde! ) lepší, když se někteří lékařští literáti věnují jiným aktivitám, než léčení. A kdoví, zda toto mínění nemá i mnoho členů ČLK. Nikdo se totiž (pokud je mi známo na Tarantův článek neozval, ač ten říká, že je na lékařích, chtějí-li být reprezentováni "arbiterem elegantiarum".

Ladislav Skurský