Vzpomínka na doktora Antonína Zamykala

Dne 17. března jsme se rozloučili s dětským lékařem MUDr. Antonínem Zamykalem. Rozloučit se s ním přišli přátelé, pacienti, kolegové, zdravotní sestry. Pohřbu se zúčastnil i emeritní primář dětského oddělení v Děčíně MUDr. Kamil Kuchler.

Za všechny přátele a kolegy promluvil Doc. Bohuslav Mrzena CSc., nestor české pediatrie. On také doprovázel celou mši na varhany. MUDr. Antonín Zamykal zemřel 10. března 2007 ve věku nedožitých šedesáti osmi let po dlouhé, těžké nemoci.

Narodil se 10. září 1939 v Havlíčkově Brodě. Většinu svého dětství a mládí prožil v Horních Beřkovicích, kde byl jeho otec primářem psychiatrické léčebny. Gymnázium absolvoval v Roudnici, promoval na II. lékařské fakultě v Praze Motole v roce 1962. Po promoci nastoupil na dětské oddělení nemocnice v Děčíně. Krásný kraj Labských pískovců a Českého Středohoří se mu stal domovem. Několik let pracoval na dětském oddělení v Děčíně a v České Kamenici. Od roku 1964 pak převzal dětské středisko v Benešově nad Ploučnicí. Od roku 1991 byl privátním lékařem. Staral se o několik generací dětí z Benešova i širokého okolí. V roce 2004 získal lektorskou licenci pro obor pediatrie. Do důchodu odešel následující rok.

V roce 1965 vstoupil do manželství se zdravotní sestrou Evou, která mu byla celý život oporou. Vychovali dva syny, starší Antonín pokračuje v tradici rodu, pracuje jako pediatr a chirurg pro dospělé v Benešově nad Ploučnicí. Mladší syn Jan se vydal technickým směrem.

Pan doktor byl velkým čtenářem, znalcem a sběratelem obrazů. Jeho velkým koníčkem bylo rybaření a houbaření. Pana doktora jsem znali jako otevřeného, přátelského člověka. Sobotní poledne se tak stalo časem rozloučení mnoha lidí, kteří na něho budou s vděčností vzpomínat.

V sobotu dne 19.4.2003 nás opustil náš kolega, přítel, kamarád, a především velmi svědomitý a uznávaný lékař v oboru neurologie, prim. MUDr. Robert Vít, CSc.

V padesátých letech dokončil studium na lékařské fakultě a prodchnut školou prof. K. Hennera se věnoval v následujících letech neurologii.

Měl to štěstí, že svůj život mohl obohatit o lidské a medicínské zkušenosti při cestách s Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou. Často vzpomínal na zážitky a poznání, která získal při cestách a dokázal je v hodnocení situací vždy dobře zasadit do obrazu své doby. Protože se však nadále chtěl věnovat odborné lékařské činnosti, vrátil se a dále pracoval jako lékař v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Ve svých čtyřiceti letech opustil hlavní město a zakotvil se svou rodinou v Rumburku. Od května 1965 se stal primářem neurologického oddělení v Rumburku.

Celým svým odborným životem se plně věnoval svému poslání - povolání lékaře v oboru neurologie. Ve své době se zázemím klasické neurologické školy prof. Hennera a nových poznatků diagnostiky pozdvihl věhlas neurologického oddělení velmi významně a v širokém okolí. Svým přístupem k problematice pacienta byl příkladným odborným lékařem a především vnímavým člověkem, který se dokázal vcítit do problému pacienta a posuzovat pak v celé šíři nejen jako odborník, ale především jako člověk. S citem zkušeného lékaře a dobrého člověka dokázal svým přístupem k pacientům být neutuchajícím příkladem všem mladým lékařům, kteří přišli do jeho blízkosti, aby je pak nenásilným způsobem uváděl do šíře medicínských složitostí a nalézal správná řešení bolestí pacientů.

Měl obrovskou výhodu, že dokázal hodnotit věci i z odlišných úhlů pohledů a byl přístupný k názorům kolegů, byť i začínajícím, a naopak je podporoval v činnostech, o kterých byl vnitřně přesvědčen, že jsou dobré. Pro pacienty se vždy snažil najít nejlepší medicínská řešení a plně k tomu spolupracoval s vyššími pracovišti (nemocnice Liberec, Krajská nemocnice v Ústí/L, Vojenská nemocnice v Praze), na kterých velmi často byli jeho bývalí kolegové. Za svůj dlouhý a plodný pracovní život dokázal vytvořit semknutý tým spolupracujících lékařů, zdravotních sester a rehabilitačních pracovníků. Měl dar vybírat dobré spolupracovníky. Mnohdy při vzpomínkách na naši neurologii jsme děkovali tomu, že jsme mohli býti účastni v tomto kolektivu lidí a mimo pracovní zápal prožít také jedny z nejkrásnějších chvil našeho pracovního života.

Jako na jednom z mála pracovišť, díky své zkušenosti z ÚVN, zavedl vyšetřování kontrastních metodik v neurologii v režii samotných lékařů - neurologů, kteří pak rutinně byli schopni akutně diagnostikovat intrakraniální a míšní leze v době, kdy CT ještě ani "neklepalo na dveře". Všem lékařům, kteří byli ochotni naslouchat, dal maximum svých zkušeností - rozdal se. Všechny kolegy podpořil ve snahách o další vzdělávání a maximálně je v tomto jejich úsilí vždy podporoval. Mnozí dnes pracují ve významných medicínských zařazeních. Zdravotním sestrám a rehabilitačním pracovníkům věnoval svůj čas a vnímavě vstřebával jejich postřehy, aby mohl případné problémy vůči pacientům správně řešit.

Celý svůj život zasvětil medicíně a pacientům. Byl nám, až do svého vysokého věku rádcem, konsultantem, přítelem a dobrým primářem. O to více zarmouceni Vám sdělujeme smutnou a bolestnou skutečnost, že nás navždy opustil.

Oznamujeme všem kolegům a známým, že po těžké nemoci zemřela dne 14.11.2002 ve věku nedožitých 65 let naše kolegyně MUDr.Věra Hanková.

Pracovala od roku l972 až doposud jako praktická lékařka v Rumburku.Vzpomeňme s úctou na její celoživotní práci.

Česká lékařská komora OS Děčín sděluje smutnou zprávu.

Po 34 letech práce na gynekologicko - porodnickém oddělení v Děčíně, po dlouhé nemoci zemřel minulý týden, jen několik dní po abdikaci na svou funkci, dlouholetý primář gynekologicko - porodnického oddělení Nemocnice Děčín, MUDr. Jiří Voráček.

Po absolutoriu Lékařské fakulty UK v Plzni nastoupil v r. 1968 do práce v děčínské nemocnici. Po krátké epizodě na chirurgii se stal gynekologem a porodníkem. Postupně získával znalosti a zkušenosti a zvyšoval si svou kvalifikaci.

V roce 1983 se stal primářem gynekologicko - porodnického oddělení. Intenzivně se staral o modernizaci a přestavbu porodnického oddělení. Zaváděl nové metody v operační technice a uplatnil vše co se naučil od svých učitelů. Sám pracoval velmi obětavě a na svém oddělení odsloužil množství hodin. Přispěl též odbornému růstu řady svých kolegů, kteří pod jeho vedením získali odbornou kvalifikaci. Pomáhal na svět již třetí generaci děčínských občánků.

Volný čas uměl trávit aktivním sportováním a rybařením. Měl rád život, o životy jiných se pral, ale nerovný boj o svůj vlastní život nevyhrál. Téměř do posledních dnů se staral o pacientky. Na mysl se nám stále vkrádají slova spisovatele Oty Pavla, která si v poslední době uvědomoval jistě i kolega MUDr. Voráček ..."Možná, že už žádného nechytím."

"Opravdová radost v životě je v tom, že jsi použit k účelu, který sám uznáváš za velmi významný, že jsi pořádně vyždímán, než tě vyhodí do starého železa, že jsi přírodní silou a ne roztřesenou sobeckou hromádkou."

MUDr. Denis Patočka se narodil v Praze v roce 1931, žil a studoval na gymnasiu v Litoměřicích, lékařskou fakultu UK Praha ukončil v r. 1956. Po promoci byl umístěn do Roudnice nad Labem, kde jako lékař ošetřoval zraněné a nemocné těžkého mostního praporu. V roce 1958 získal specializaci v oboru pediatrie a následně pracoval jako dětský lékař v 60. letech v Lovosicích. Jako jeden z prvních lékařů se věnoval problematice návykových látek a drog u dětí a mládeže. Tématicky přednášel, ale publikovat mu nebylo dovoleno. Jeho názor, že již zde byla promarněna příležitost informovat rodiče a širokou veřejnost i mládež o existenci drog, jejich účinku a prevenci, je dnes pravdivý. Jeho lékařská praxe pokračovala opět v Roudnici nad Labem, dále v Tachově a od roku 1967 v okrese Děčín jako pediatr ve Šluknovském výběžku. V roce 1993 se osamostatnil a činnost praktického lékaře pro děti a dorost vykonával v Jiříkově do roku 2000.

Plně a rozsáhle se věnoval zdravotní péči o děti a mládež, uměje vždy po úvaze s pevným přesvědčením obhajovat správnost postoje. Jeho pozitivní vztah k mládeži a dětem vyjadřuje i činnost ve skautském hnutí, ve kterém působil již od dětských let a i v dobách politické persekuce. Jako člen Svojsíkova oddílu a jako nositel řádu Stříbrného vlka Čs. Junáka pevně a s argumenty obhajoval zásady skautského hnutí a výchovy mládeže.

Zemřel náš kolega - pevný, zásadový, spravedlivý, přímý člověk, jakých je dnes málo.